Proč Fidel Castro propouští politické vězně

Carlos Alberto Montaner

Spisovatele Raúla Riveru, jak známo, Castro nedávno propustil z vězení. Skvělé. Je to první živý kubánský básník. Spolu s ním také propustil několik vězňů svědomí ze skupiny 75 disidentů, které na jaře loňského roku dal odsoudit k až 28 letům odnětí svobody za to, že publikovali v zahraničí kritické články, že půjčovali knihy zakázané cenzurou a že v rámci tzv. projektu Varela požadovali referendum, které jim garantují zákony jejich země. To byly ony údajné „zločiny“ přísně potrestané kubánskou diktaturou.

Je pravděpodobné, že postupně opustí věznice mnoho dalších ze stovek politických vězňů, kteří v zemi jsou a které Amnesty International nebo Výbor pro lidská práva OSN za politické vězně považují. Někteří z uvězněných strávili za mřížemi v nesnesitelných podmínkách již řadu let. Nastal tedy okamžik položit si dvě klíčové otázky. Ta první je nasnadě: Proč nyní Castro ustoupil? Odpověď je zřejmá: Protože po vlně represí v roce 2003 míra mezinárodního nesouhlasu a izolace měla zdrcující následky pro ten již nepatrný zbytek prestiže, který snad ještě zbývá poslední komunistické tyranii na západní polokouli. Zůstal prakticky sám. Potřeboval alibi, aby se pokusil dostat z pasti, a tím byla žádost o propuštění Rivera, kterou mu příhodně adresoval španělský premiér Zapatero.

Castro ustoupil pod tlakem neustávajících obvinění ze strany Meziamerické tiskové společnosti, Výboru pro lidská práva Spojených národů, apelů levicových intelektuálů v čele se Saramagem, sankcí Evropské unie, pobízené Evropským parlamentem, důrazné a na významu nabývající práce Mezinárodního výboru pro demokracii na Kubě, kterému předsedá Václav Havel a jehož členy jsou, mimo jiné, bývalí státníci Patricio Aylwin, Luis Alberto Lacalle, Luis Alberto Monge, José María Aznar, Kim Campbell, Armando Calderón Sol, nebo intelektuálové takového formátu jako jsou spisovatelé Mario Vargas Llosa, Marcos Aguinis a Enrique Krauze. Každé prohlášení této skupiny, ať už z Prahy, Říma nebo kostarického San José, bylo výstřelem na čáru ponoru image kubánské diktatury. Jedna kubánská velvyslankyně se svěřila příteli diplomatovi, se kterým se občas potká v létě na pláži: „Neexistuje způsob, jak tohle zachránit. Fidel se zbláznil a potápí nás“. „Tímhle“ měla na mysli kubánský revoluční výplod.

Druhá otázka je, co má udělat mezinárodní společenství teď, když Castro ustoupil. Odpověď nedal nikdo menší než vysoký představitel Evropské unie pro zahraniční politiku a bezpečnost Javier Solana: „Evropská unie nemusí nic dávat Kubě za to, že napravila bezpráví.“ Skutečně, bylo by kardinálním omylem kompenzovat Castra za to, že přestává páchat zločin. Takřka za půl století se „comandante“ naučil, že ten nejjednodušší způsob jak dostat to, co si přeje, je tyranizovat Kubánce nebo hanit nepřátelské společnosti, a potom „prodat“ svým odpůrcům „ukončení“ tohoto ničemného jednání. Nyní se snaží, aby Evropská unie odvolala určité sankce, které zavedla vůči jeho vládě kvůli nedemokracii v zemi, a na oplátku nabízí propuštění lidí, kteří nikdy neměli být uvězněni. V roce 1994 – a udělal to třikrát za ta léta – poslal proti Spojeným státům invazi „bárkařů“, kterou zastavil až tehdy, když ho Washington odměnil dvaceti tisíci vízy ročně. Jeho cílem bylo získat únikový ventil, aby uvolnil vnitřní napětí ve své zemi. A dostal ho vydíráním svého překvapeného souseda záplavou čtyřiceti tisíc nelegálních imigrantů.

Je velmi důležité, aby byl nadále na kubánskou diktaturu vyvíjen nátlak. I kdyby neexistoval jediný vězeň svědomí, Castrův politický model by byl tak jako tak zavrženíhodný pro naprostou absenci základních svobod, kterou trpí kubánská společnost už skoro půl století. Objevují se zřetelné příznaky demoralizace ve vedení i v základně kubánské nomenklatury. Do zahraničí tak odchází nejen padesát muzikantů a tanečníků hudebního představení, ale i švagrová ministra zahraničí Péreze Roqueho a vnuk Che Guevary. Generálové a ministři nenápadně stěhují své děti za hranice. Korupce na ostrově svobody bují bez skrupulí. Nelze zapomínat na psychologickou stránku této bitvy za svobodu. Za toto ovzduší porážky a frustrace lze vděčit ve velké míře děsivému obrazu, který si o kubánské revoluci a jejich představitelích právem vytvořili v zahraničí. Tato okolnost nahrává transformaci. Ti, kteří vědí, že jsou považováni za ničemy, bývají vždy těmi, kdo se snaží o změnu. Být zločincem a vědět o sobě, že jím jsem, je velmi bolestné.

2004-12-16

Imprimir esta página