Represe na Kubě a nebezpečná
nejednota Evropské unie
Carlos Alberto Montaner
Dne 22. července kubánská tajná policie, vycvičená v dobách
studené války sovětskou KGB a východoněmeckou Stasi, zatkla třiatřicet
disidentů, kteří oznámili veřejnou demonstraci před francouzskou ambasádou
v Havaně. Tři nejznámější disidenti z této skupiny (René Gómez Manzano,
Oscar Mario González a Julio César López) byli vzápětí obviněni a hrozí jim
trest patnácti až dvaceti let vězení.
Nedlouho předtím proběhl jakýsi pogrom neboli veřejné
zapuzení skupiny čtyřiadvaceti osob, které se sešly na havanském
nábřeží, aby vhodily do moře květiny poblíž místa, kde tajná policie
potopila v červenci roku 1994 malou loď s lidmi snažícími se utéct
z ostrova. Připomněli si tak barbarský akt, při kterém stát zabil 37 lidí,
z toho deset malých dětí.
A do třetice, o dva dny později sám Fidel Castro ve
čtyřhodinovém projevu pohrozil demokratické opozici. Za doprovodu svých
obvyklých výhružných gest disidenty ujistil, že nedovolí, aby se kdokoliv
z jeho protivníků pohnul byť jen „o milimetr“ z pozice naprosté
bezbrannosti, do které je Castro zahnal.
Tento nový záchvat represí je spojený se zhoršujícími se
životními podmínkami na Kubě. Nedostatek jídla, vypínání elektřiny na čím
dál delší dobu, nedostatek vody, neobvykle kruté léto a ničivý hurikán
Dennis mají za následek projevy nespokojenosti obyčejných Kubánců s vládou.
Sami Kubánci ji označují za „největší nespokojenost v dějinách Kuby“. Takřka
půl století této vlády ožebračilo Kubu natolik, že ze země, která byla
v padesátých letech jedna z nebohatších v Latinské Americe a měla
dvojnásobné HDP na osobu než tehdejší Španělsko, se stala jedna
z nejzuboženějších.
Hlavní heslo, které represivní složky křičely během pogromu
24. července, bylo výmluvné: „Ulice patří Castrovi“. Jinými slovy,
diktátorský režim se rozhodl silou potlačit jakékoliv pokusy demokratické
opozice manifestovat, nebo začít se nějak organizovat. Neponechává
disidentům žádné právo na existenci (přesto co říká samotná komunistická
ústava) a je připraven použít proti nim s maximální důsledností celý arzenál
represivních zákroků: zmlácení skupinou fanatiků, obvinění policí, vězení a
- když to bude nutné – postavení ke zdi a zastřelení.
Tato situace ukazuje stalinistickou zarputilost Fidela
Castra a jeho rozhodnutí neustoupit demokratům ani o kousek. Je také bohužel
důkazem, že Evropská unie, ovlivněná především Zapaterovou vládou ve
Španělsku, se spletla, když zmírnila symbolické sankce proti Fidelu
Castrovi, které zavedla po masovém zatýkání disidentů v létě 2003. Právě ve
chvíli, kdy Evropa vstřícně podává ruku diktátorovi a Francie odmítá pozvat
disidenty na svou ambasádu v Havaně, aby se vetřela do přízně jeho vlády,
Castro nařizuje brutální represe. Signál, který vysílá Evropská unie, je mu
zcela zřejmý: za špatné zacházení s demokratickou opozicí se nemusí bát
žádné politické odplaty.
Pro Kubánce je to závažný problém. Pokaždé, když se EU
pokusí uklidňovat karibského tyrana a ignoruje přitom utrpení obyvatel země,
je to pro Kubu demoralizující zpráva. Kubánská společnost vnímá toto gesto
jako nezájem o excesy poslední komunistické diktatury na Západě. Castrovi
soukmenovci, kteří čekají na jeho smrt, aby rozhodli, co se bude dít se zemí
dál, si to vykládají tak, že mohou pokračovat beztrestně ve stejném
totalitním kurzu, protože ve skutečnosti nikomu ani za mák nezáleží na tom,
jak se s Kubánci zachází.
Doufejme, že Evropská unie pochopí, jak významnou roli hraje
v kubánském problému, a přestane ustupovat Castrově diktatuře. Nakonec nemá
přeci význam bránit demokracii v Kosovu a Bosně a zároveň nemít jasný postoj
vůči Kubě. Taková nejednoznačnost je špatná nejen pro Kubánce, ale také pro
samotnou Evropu.
Autor je kubánský spisovatel a novinář, žijící ve
Španělsku
August 27, 2005
Imprimir
esta página
